Jdi na obsah Jdi na menu
 


Koloidní stříbro- moje zkušenost

 

Chtěla bych čtenáře předem upozornit, že tento článek obsahuje mou ryze osobní a individuální zkušenost. Nezaručuji, že zkušenost jiného jedince bude v případě následování mé cesty shodná s mou, a nenesu zodpovědnost za případné nezdary. Zároveň chci předeslat, že se nejedná o lékařské doporučení. Tento článek není ani reklamou na konkrétní výrobek, nejedná se o PR článek (takové nepíši).

V životě každého člověka může nastat situace, kdy konvenční, západní medicína prostě nadobro a úplně selže. Buď se vůbec nepodaří nemoc diagnostikovat (a člověk pak většinou odchází s nálepkou hypochondra a pocitem naprosté trapnosti) a nebo se nepodaří diagnostikovanou nemoc vyléčit (přičemž se tyto dvě možnosti zároveň nevylučují a mohou spolu docela dobře koexistovat).

Já tuto zkušenost bohůmžel (bohůmdík?) mám a ještě donedávna jsem se tím hodně trápila. Zároveň mi absolutně nevyhovuje komunikace s většinou lékařů, protože jsem se setkala jen s málo těmi, kteří by dokázali s empatií pacienta vyslechnout a respektovat jeho názor. Mé zážitky s lidmi v bílých pláštích jsou spíše bizarního charakteru. Od lékařky, u níž jsem se léčila s bolestí zad a jež mi do nich bušila, aby mi pak řekla, že mě bolí na místech, kde by bolet neměla (študovaný člověk se prakticky setká s něčím netypickým a tak to nechápe a popírá) až po doktora, jež by léčil sníženou schopnost dýchat antibiotiky cílenými na léčbu střev (študovaný člověk, který absolutně neposlouchá, co mu říkáte, a když nemůžete dýchat, protože vás bolí hrtan, myslí si, že vás pálí žáha a prohmatává vám břicho, a to i po opakovaném upozornění, že je to zbytečné). Také jsem se setkala s tím, že jsem byla třikrát od různých lékařů poslána na odběr moči, aby se zjistilo, zda nemám zánět močového měchýře, abych pak od všech třech dostala jiné vyhodnocení výsledků (jeden test jej prokázal, druhý ne, třetí také ne). Až po návštěvě přímo u urologa se prokázalo, že močový měchýř je bez zánětu, a že antibiotika, cílená na jeho léčbu, by byla pro mě absolutně zbytečná- podotýkám, že jsem je již měla doma předepsaná od lékařky, ale sama jsem nevěřila tomu, že moje obtíže způsobuje zánět právě tohoto orgánu.

Takových zážitků máme já i moji přátelé opravdu nespočet a proto se nelze divit, že minimálně mě od návštěvy u lékaře velmi odrazují. Když tam z nějakého důvodu skutečně musím, nejlépe se mi osvědčilo nejprve sama vyzkoumat, co by mi mohlo být a co s čím souvisí, abych pak doktora dokázala nějak nasměrovat. Musím si připravit dlouhý seznam toho, co mi bylo, co jsem už v minulosti léčila, zkrátka musím tam přijít s důkladnou anamnézou a analýzou sebe sama, protože jak jsem zjistila, lékaře samy od sebe správná diagnóza prostě nenapadá. A to ani když mají k dispozici mou kompletní kartu.

Navíc dnes lékaři nepřemýšlí komplexně. Řeknete jim například, že vás bolí břicho a záda- oni v hlavě vyhodnotí několik možných diagnóz, a pak postupně některé vylučují podle příznaků. Přičemž ale stoprocentně počítají s tím, že tento příznak, kvůli kterému vyloučí jednu z konkrétních diagnóz, by se stoprocentně nevyskytoval u diagnózy, kterou vám nakonec určí. Nepočítají s tím, že každý člověk je individuální a bolest a příznaky se také mohou individuálně projevovat. Také mají často pocit, že jste stejně studovaní, jako oni, protože některé jejich šplechty aby vám překládal Google.  ,,Máte to plné leukocytů, viděla jste?“ řeknou začínající bohemistce s maturitou z pedagogické školy, kde sice byla biologie na dost vysoké úrovni, ale zas ne tak, abych si spojila, že zvýšený počet leukocytů může signalizovat zánět v těle.  Nehledě na to, že to z výsledné diagnózy absolutně nešlo vyčíst (seznam cizích slov a nějaké hodnoty, o nichž nevíte, jaký je jejich obvyklý, normální počet atd.). Kdybych se o komplexní léčení těla sama nezajímala, tak jsem pořád ještě na začátku úplně se vším, co se mi kdy stalo. A taky naprosto nerozumím tomu, co mi lékaři říkají (i když jsem na jednu stranu ráda, že mě nepodceňují a dnes už se můžeme bavit celkem na úrovni- alespoň co se lékařských výrazů týče).

To by bylo k mým zážitkům raději vše, i když jich mám v zásobě nespočet. Nedávno se mi ale stalo, že jsem musela léčit bakteriální nákazu trochu těžšího kalibru, a tak se nedalo nic dělat a já začala brát konvenční antibiotika (protože k nějakým MMS a podobným alternativním způsobům nemám absolutně důvěru). Ta byla hodně silná a v podstatě se na mě projevily téměř všechny vedlejší účinky popsané v příbalovém letáku. Od úporného svědění celého těla, zvracení, třesu a motání hlavy, fotosenzitivitu, až po velmi bolestivou vaginální mykózu, která se absolutně nedala vydržet (ženy jistě pochopí). Na tyto příznaky jsem již nechtěla používat konvenční léčbu, protože léčit vedlejší účinky prášků dalšími prášky mi přišlo naprosto padlé na hlavu. Krom toho jsem byla k braní antibiotik již absolutně skeptická, protože přestože byla velmi silná, těžší bakteriální nákazu stejně nevyléčila. Tu jsem nakonec řešila úplně jiným způsobem, ale k tomu se dnes vyjadřovat nechci.

Tento článek píši proto, abych vás seznámila s jedním alternativním způsobem léčení lehčích bakteriálních, ale pozor, dokonce i virových nákaz, a tím je koloidní stříbro. Jak mě totiž svědilo to celé tělo, imunita byla v háji a bakteriální mykóza se stále hlásila o slovo, napadlo mě, že bych k vyléčení těchto problémů mohla použít koloidní stříbro. Už jsem o něm v minulosti slyšela od jedné bývalé spolubrigádnice, která jej používala na léčbu akné a jako deodorant a říkala, že se dá i užívat vnitřně při lehčích obtížích a nákazách.

Začala jsem si o něm tedy něco googlit a zjistila, že oficiální výrobci uvádí až zázračné účinky na zdraví člověka. Tomu se mi nechtělo moc věřit, protože šlo v podstatě o stále stejný dokola kopírovaný text o tom, jak koloidní stříbro vzniká disperzí mikročástic stříbra a že ničí jen patogenní bakterie, protože ty se vyznačují tím, že nepotřebují k životu kyslík. Také jsem se dočetla informace o jeho vzniku, o tom, že se neusazuje v těle a tak je naprosto bezpečně vyloučeno ven, souvislosti s počtem ppm v konkrétním koloidu atd. Nebudu je sem psát, protože tyto věci můžete docela snadno vygooglit a pročítat, ale znovu říkám, že se jedná o stále kopírované informace. Co jsem se nedočetla, je konkrétní zkušenost konkrétního uživatele, a pokud se někdo v diskuzi ptal, zda by mu ostatní přispěvatelé koloidní stříbro doporučili nebo ne, valná většina reagovala strachem z argyrie, což je onemocnění projevující se zmodráním pokožky v důsledku bioakumulace stříbra v organismu. Tento argument, proč ne, však používali bez jakékoli jejich předchozí zkušenosti.

Protože však ke mně informace o tom, že bych mohla koloidní stříbro zkusit, přišla tak nějak od vnitřního vedení (intuice), rozhodla jsem se jí důvěřovat a koloidní stříbro zakoupit. Přestože jsem věděla, že je koloidní stříbro k vnitřnímu užití již několik let v celé EU zakázáno.  Sehnala jsem jej v koncentraci 15 ppm, která je na některých serverech v doporučeném rozmezí k vnitřnímu užití, a začala koloidní stříbro užívat téměř stejně, jako běžná antibiotika. Rozdíl byl pouze v tom, že jsem si dávala nejprve 3 ml ráno na lačno, dvě hodiny počkala s jídlem a teprve pak jsem snídala, večer jsem jej brala taktéž co nejpozději po jídle, alespoň dvě hodiny. Poté jsem množství zvýšila na 5 ml a takto koloidní stříbro užívala 10 dní. Zároveň jsem jej v rozprašovači stříkala na kůži postiženou mykózou i na svědící končetiny. Již po třech dnech jsem byla překvapená, že se dostavila naprostá úleva od těchto příznaků. Tělo, které mě téměř měsíc svědilo bez zjevných příčin, bylo po třech dnech úplně bez příznaků. Vaginální mykóza se stala únosnou, po šestém dni zmizela úplně (to se mi nestalo ani při použití léčby z lékárny). Byla jsem energičtější, měla jsem lepší náladu, všechno mě najednou těšilo a bavilo. Upravila se mi rozhašená střevní mikroflóra, která během užívání antibiotik taky hodně utrpěla. Zaznamenala jsem obrovskou úlevu od negativních vedlejších účinků antibiotik.

Taky musím podotknout, že jsem nezmodrala ani nezestříbrněla, i když jsem se toho zpočátku hodně bála. Při léčbě jsem raději hodně pila, aby se částice stříbra vyplavily ven a kůru dodržovala pouze 10 dní.

Dnes koloidní stříbro používám jen z vnějšku, když výjimečně opět zaznamenám nástup vaginální mykózy (ale řeším ji primárně úpravou stravy atd., proto už na ni téměř netrpím), a nebo jej používám na osvěžení pleti. Nepopírám ale, že bych se k vnitřnímu užití znovu nevrátila, protože pokud by nastala situace, kdy by to bylo potřeba (při chřipce, angíně, celkové únavě, při střevních obtížích atd.), beru do ruky místo antibiotik pouze koloidní stříbro. Dají se jím řešit drobné řezné rány, spáleniny, komáří štípance, či funguje jako účinná dezinfekce, která v ráně nepálí a nesvědí (což se může osvědčit u dětí).

Byla jsem hrozně ráda, že jsem převzala zodpovědnost za svou léčbu a i přes některá odmítavá stanoviska k jeho užívání jej vyzkoušela. Byl to jeden z mnoha důležitých kroků které jsem udělala, a které vedou k převzetí zodpovědnosti sama za sebe, za své zdraví a za celkovou kvalitu svého života.  

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář