Jdi na obsah Jdi na menu
 


8. 7. 2016

Jsou jiní než ostatní

Tento článek pojednává o výuce dětí s autismem

Jsou jiní než ostatní - strategie a výuka dětí s autismem

Na rozdíl od minulosti mají dnes postižené děti právo být zařazovány do veřejných škol. Sestavují se pro ně individuální učební plány, které jsou přizpůsobené jejich výchovně-vzdělávacím potřebám. Při sestavování těchto plánů hrají velkou roli nejen specialisté, ale také jejich rodiče. Nebylo tomu tak však vždy, až během šedesátých let bylo prokázáno, že dřívější chápání poruch autistického spektra bylo neúplné a scestné. Bylo zjištěno, že příčina těchto poruch je obvykle neznámá a že je způsobena multifaktorálně. K výzkumům přispěla metoda Psychoedukačního profilu (PEP), kde byl každý program individuálně přizpůsoben potřebám rodičů a dětí. Odborníci jej demonstrovali na dítěti, přičemž rodiče byli přítomni za jednostranným oknem. Až se dítě naučilo novým dovednostem, role se obrátily a nezřídka se stalo, že výchovné a učební postupy rodičů měly také velký význam. Dnes se již tolik nepoužívají diagnostické nálepky, protože bylo popsáno tolik neobvyklých druhů chování, jako je dětí s autismem. Již bych ale ráda přistoupila ke strategii edukace dětí s autismem. Prvním důležitým krokem je vyhodnocení vývojového stupně dítěte,inteligence a určení vývojové perspektivy - autista může mít např. řečové schopnosti dvouletého dítěte, ale jeho motorické dovednosti a paměť mohou mít úroveň mnohem vyšší. Je proto obtížné utvořit diagnostický test, který počítá s touto alternativou. Examinátor musí přizpůsobovat své požadavky, někdy dítě pouze nechápe, co je od něj vyžadováno,ale je schopno úkol splnit. Examinátor proto diagnostických testů provádí mnoho: test na poruchy řeči, kognitivní výkony, vnímání ,bizarní zvyky, sociální dovednosti aj. Bere v úvahu i ,,vynořující se'' výkony (dítě má o nich povědomí, neumí je ale úplně uplatnit). Je důležité věnovat se behaviorálnímu chování tzn. utvářet dětské dovednosti ve vztahu k určitému kontextu, situaci. Poté se stanovují priority při výcviku, nejdůležitější jsou problémy, v nichž jde o život dítěte (naučit dítě nevběhnout na frekventovanou silnici), dále je kladen důraz na život v rodině, poté se přistupuje ke speciálnímu výchovnému a výukovému programu. Individualizace vyučování je nezbytná, protože pokud se speciálně výchovný postup používá rutinně pro všechny děti, působí často kontraproduktivně. Je ale známo, že např. operativní podmiňování je účinné u velkého procenta dětí s PAS (pokud je u něj pochopen pojem ,,odměna'') a to buď pozitivní posilování (odměna), sociální posilování (pohlazení), odměna pomocí obrázků aj. Jsou zde postupy mírně či silně omezující,avšak k těm se přistupuje pouze ve zvláštních situacích. Veškerá očekávání, cíle a úkoly zahrnují jistý druh předvídání výsledků, které odborníci předpokládají dle jejich učebního úsilí,tzn. dlouhodobá očekávaní, bezprostřední učební úkoly aj. Poté se naplánuje konkrétní strategie k jejich plnění. Odborníci mají dle diagnostiky konkrétního dítěte buď nižší či vyšší úroveň vzdělávacích cílů. Ve výukové strategii odborníci zohledňují prostor (pohodlný,bez hluku), čas (důležitost denního rozvrhu!), trvání (délka vyučování), výběr pomůcek (takového charakteru, jakému dává přednost dítě). Po výběru pomůcek je již jen krůček k jejich používání, odborníci fyzicky pomáhají dítěti s použitím, asistují, demonstrují použití, používají pravidelně se opakující postup, pantomimu i slovní pokyny. Jako pomůcky se používají např. zvonek, bubínek, puzzle, stolní hry, piktogramy. Důležité je, aby velmi podobným způsobem s dětmi pracovali i rodiče. Závěrem bych chtěla uvést konkrétní příklad práce s dítětem s PAS. Správná reakce na sloveso ,,přijď'' se utváří následovně: přiblížíme se k dítěti a řekneme mu: ,,Podívej se'', jestliže reaguje, řekněme: ,,Pojď'', skutečnost naznačíme gestem.Nereaguje-li na gesto,dovedeme jej k sobě. Za kladnou reakci následuje odměna. Jakmile pochopí smysl,odměnu mu neukazujeme,dokud k nám nepřijde. Poté se omezíme na pouhý slovní pokyn.

Zdroj: Schopler Eric aj. Strategie a metody výuky dětí s autismem a dalšími vývojovými poruchami. Praha : Portál, 1998. ISBN 80-7178-199-1.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář