Jdi na obsah Jdi na menu
 


8. 7. 2016

Názor na výchovu a důležitost rodiny

V tomto článku se zabývám pouze problémy ve výchově a mými názory na ně, které jsou podloženy navíc knihou Dítě a rodina od Zdeňka Matějčka, zejména dvěma kapitolami z této knihy: ,,Psychická deprivace a subdeprivace'' a ,,O rodičích a rodinné výchově'', protože jsou to témata, která mě velmi zajímají.

Matějček uvádí, že psychická deprivace je psychický stav vzniklý následkem takových životních situací, kdy subjektu není dána příležitost uspokojovat některé základní psychické potřeby v dostačující míře a po dosti dlouhou dobu (Matějček, 1992; s.155). Psychická subdeprivace je pak mírnější forma takového problému, je mnohem těžší ji odhalit, zato je ale primárním problémem dětí z problémových rodin (také u rodin dysfunkčních a afunkčních, ale zde je spíše doprovodným jevem závažnějších odchylek od normy). Dítěti s psychickou deprivací či subdeprivací nebyla dána možnost, aby se plně rozvíjelo, aby byly uspokojeny jeho potřeby, jeho vnější podněty z rodiny postrádaly příslušnou kvalitu, jeho vztahy v rodině byly nějakým způsobem defektní. Byla jim odebrána možnost být perspektivní, jejich potřeba společenského uplatnění byla omezena či na ni byl kladen zvýšený nárok. Dítě s psychickou deprivací může být lehce zaměněno za lehce mentálně retardované a tedy pouze částečně školsky vzdělatelné, proto je velmi důležitá správná diagnostika a znalost výchovných principů konkrétní rodiny. Dítě s psychickou deprivací přichází do poradny bohužel zpravidla pozdě. Je ale velká naděje na nápravu, závisí ovšem na snaze rodičů, prarodičů i samotných poraden.

Pojďme se tedy zaměřit na důvody, proč vlastně tento jev vzniká. Primárním spouštěčem je totiž rodina a osobnost rodinných příslušníků, jejich výchovné tendence a další vlivy, na které se chci zaměřit. Na začátek bych uvedla, že podle Matějčka osobnost vychovatele už sama o sobě představuje takovou individualitu a jedinečnost, že se nacházíme v oblasti, v níž má vědecký přístup jen omezenou platnost. (Matějček, 1992; s. 60). Z tohoto důvodu by tyto poznatky měl psycholog přijímat jen jako vodítka. Matějček zde uvádí typy problémové výchovy patřící k těm nejčastějším. Výchova zavrhující se projevuje tělesným trestáním, omezováním dítěte. Rodič jej zavrhuje, neboť je dítě nechtěné, připomíná mu nějaký životní nezdar nebo hluboké zklamání. Tato výchova má přímo destruktivní vliv na osobnost dítěte. Také je zde výchova zanedbávající, hlavně v rodinách nevzdělaných rodičů na nízké socioekonomické úrovni (mají nedostatek peněz a hmotných prostředků). Dnes je ale mnohem častějším jevem výchova rozmazlující, se kterou se i já velmi často setkávám. Rodiče na těchto dětech nezdravě citově lpí, jejich děti si mohou dovolit všechno, co chtějí, často svým rodičům rozkazují,v knize se mi velmi líbí pojem ,,Veličenstvo dítě'', který je velmi výstižný.Také výchova úzkostná a příliš protektivní (hyperprotektivní) se vyznačuje přílišným lpěním na dítě, ale z důvodu zvýšeného strachu a tendence dítě ochraňovat. Výchova perfekcionistická se vyznačuje tím, že rodiče se překotně snaží, aby dítě bylo co nejdokonalejší ve všem a mezi všemi. Může to plynout z jejich neuspokojených tužeb z dětství. Vídám tento příklad často v souvislosti s výchovou rozmazlující, kdy dítě může všechno, je extrémně opečovávané a navíc chodí minimálně do pěti kroužků týdně. S tímto souvisí i výchova protekční, s tím rozdílem, že rodičům je jedno, jakou cestou dítě dokonalosti dosáhne.

Velkým problémem je také přijetí či nepřijetí dítěte, je to logické, neboť nechtěné děti jsou často předmětem nezájmu, naopak ,,vymodlené'' děti (děti, které byly velmi chtěné, ale těhotenství bylo rizikové, obtížné) se mohou stát rozmazlenými jedinci. Rodiče mohou mít také tendence přibrzďovat či naopak akcelerovat vývoj dítěte (líbí se jim, že jejich děťátko je stále malé a roztomilé, pořád potřebuje jejich péči, naopak chtějí již mít téměř dospělého, chytrého jedince, co vše zvládá). Může také nastat nepřijetí pohlaví dítěte, poté mohou například matky stylizovat chlapce jako dívenku či naopak (z tohoto plyne zejména školní šikana takového jedince). Problémy vznikají také mezi sourozenci, mají mezi sebou konflikty, žárlí na sebe (s tím souvisí pořadí, počet sourozenců, pohlaví, schopnosti, rodiče mají tendence je srovnávat, což je velká chyba!). Je také známo, že mladší rodiče mívají často ambivalentní (protichůdné) postoje. Naopak starší rodiče mohou mít sklon k rozmazlování, také mají častěji rizikové těhotenství, ale tito rodiče podle Matějčka častěji řeší problémy svých dětí a považují svůj věk za příčinu problému dítěte (není to ale rozhodující činitel).

Různé psychické problémy a citové deprivace vznikají také tehdy, kdy dítě o jednoho z rodičů (někdy i o oba) přijde. Také ztráty mohou vznikat úmrtím jednoho z nich. V dnešní době se to stává nejčastěji z důvodu automobilové nehody. Zde velmi záleží na celkové vyspělosti dítěte, jak je schopno tuto situaci přijmout, vyrovnat se s ní. Měl by mu s tím být nápomocen druhý s rodičů, také prarodiče, poradenský pracovník. Děti prochází apatií, skleslostí, mohou u nich nastat fobie či neurotické obtíže. Ztráta rodiče rozvodem je v dnešní době o hodně častější, než výše zmíněná ztráta úmrtím. Zajímavé jsou statistiky rozvodů, v roce 2012 bylo rozvedeno 26 420 manželství, což je jeden z nejnižších počtů oproti předchozím létům. I tak je to ale velmi vysoké číslo, na sto svateb připadá šedesát šest rozvodů (údaj pochází z http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/rozvodovost). I tak si ale myslím (a Matějček tento názor potvrzuje), že udržovat manželství ,,kvůli dětem'' je mnohdy horší než uskutečnění rozvodu. Jak Matějček píše, Obětavost ano, obětování nikoli! (Matějček, 1992; s 153). S tímto nemohu než souhlasit.

Výchovné principy rodiny mě velmi zajímají. Na internetových stránkách jsem se dočetla v jedné seminární práci, že rodina je v ideálním případě místem, kde dostáváme, aniž bychom museli žádat, kde nás milují proto, že jsme, ne proto, jakými jsme, kde zažíváme pocit bezpečí. Zažití pocitu bezpodmínečného přijetí, lásky,pravdy, vzájemnosti a bezpečí v rodině je to, co nám v životě umožní plně se rozvinout, uplatnit své možnosti. (zkráceno, http://www.pvsps.cz/data/document/20100505/ppf-zp-slavikova.pdf?id=267). Bylo by krásné, kdyby tomu tak vždy bylo, bohužel se setkávám spíše s případy, kdy je tomu naopak a kdy rodina funguje spíše jako překážka ke zmíněným rozvinutím svých možností. Rodina nikdy nemůže být dokonalá, přesto opravdu může jedince podporovat a skutečně jim dávat láskyplné zázemí (jak to např. dělá ta moje, což můžu s klidným svědomím říci). Ve svém okolí se však setkávám hlavně s případy, kdy rodina nějakým způsobem nefunguje, já rozhodně nesouhlasím s jejich výchovnými praktikami a jedinci, kteří pocházejí z těchto rodin jsou na tom obdobně jako já (jinak by se mi nesvěřovali se svými problémy). I tak ale mohu říci, že přestože nepochází z dokonalých rodinných podmínek, vyrůstají nebo z nich či již vyrostli lidé, které bych díky jejich povaze označila za velmi schopné, milé, empatické, rozumné a mnohdy velmi chytré a vzdělané. Uměli se smířit se svými problémy a s vyrůstáním v defektním prostředí a vzali si z něj to nejlepší, co mohli. Moc ráda bych se vyhnula generalizaci, ale neodpustím si zde poznámku, že tito lidé mají mnohdy příjemnější povahové rysy než ti přílišně rozmazlení a opečovávání, jejichž rodiče si myslí, že jejich děti jsou nejúžasnějšími stvořeními na světě (to se potom setkávám s názory: ,,Ale on byl už odmala tak chytrý a šikovný, dokonce chodil UŽ v deseti měsících!'' Doporučuji nereagovat poznámkou, že z hlediska vývojové psychologie není schopnost chodit v deseti měsících nic zázračného). Můj názor na povahu dětí z problémových rodin se odvíjí od mé práce s nimi, opravdu mohu říci, že se setkávám s dětmi mnohdy velmi nadanými, inteligentními, které ale nemohou své schopnosti plně rozvíjet. Všem, které znám, je ale vlastní velká skromnost, seberegulace, touha něco dokázat (v pozdějším věku často splněná). Proto bych řekla, že to,co se mnohdy jeví jako velký problém, může v konečném důsledku dítě velmi posunout a jeho osobnost úžasně zkvalitnit. Proto bych správné funkci rodiny nepřikládala tak enormní význam.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář