Jdi na obsah Jdi na menu
 


7. 7. 2016

(NE)smysl válečné historie

Na začátek musím upozornit, že tento článek nepíše nějaká holka znuděná předměty ve škole. Tento článek píši já, které velmi záleží na dobrém vzdělání, škola mě baví a ráda zjišťuji nové poznatky (nejlépe praktickým, názorným učením).
Mé rozhodnutí o napsání tohoto článku ale podnítila hodina dějepisu, který mě zrovna ten den deptal víc, než obvykle.
Čím to bylo způsobeno? Tím, že většinou skoro v každém odstavci, který nám profesor diktuje, se zmiňuje o tom, kdo s kým válčil, kdo vyhrál, kdo prohrál, jak válka probíhala, kolik tam bylo bitev... Obvykle tyto informace pouze zapisuji a nijak nad nimi nepřemýšlím, na písemku se je naučím a poté je zase úspěšně zapomenu. Dějepis mě nikdy nebavil a nikdy jsem v něm neviděla smysl.

V této ,,osudné" hodině jsem se nad tím ale více zamýšlela a závěry, ke kterým jsem dospěla, nebyly nikterak potěšující. Proč mi tedy dějepis a učení o dějinách celkově přijde nesmyslné?
První bod, o kterém bych se zmínila je ten, jak to mohou historikové s takovou přesností na léta vědět? Samozřejmě, existují různé kroniky a spisy, kde se datují různé události, ale je všeobecně známý fakt, že kronikáři si často data vymýšleli a přizpůsobovali tomu, aby se dobře pamatovala, byla zauokrouhlená, často ani oni sami přesně nevěděli, kdy se událost udála. Krom toho jsem se dozvěděla, že toto datování si vzali na paškál němečtí historikové, kteří vše důkladně spočítali a zjistili, že chybí dvě stě padesát šest let. ,,Co s tím budeme dělat?", ptá se Jaroslav Dušek ve svém divadelním představení Pátá dohoda a navrhuje, abychom to začali žít znovu, protože na tom jediném záleží. Samozřejmě nemusím dodávat, že je to pouze zesměšnění celé této ,,velmi vážné" situace. Další argument, se kterým se setkávám, je ten, že z historie bereme poučení. Informace o válkách a historických bitvách přispívá k všeobecnému povědomí lidí o těchto hrozných činech, kterým se poté vyvarují. Na toto bych odpověděla snad jen: situace na Ukrajině. Myslím si, že toto je dostatečný protiargument, který mluví naprosto za vše. Z válek se lidé poučili vždy opravdu na velmi omezenou, krátkou dobu. Toto tvrzení dokládá fakt, že po první světové válce byla o 21 let později druhá. Což je opravdu velmi krátká doba. Válka totiž vždy postihne spíše nevinné a ti, kteří by se z ní měli skutečně poučit, si seděli na svých vyhřátých křesílkách a dívali se, jak ostatní bojují za jejich ideologie (které byly většinou produktem nemocné mysli).
Naprosto vím, že teď říkám všeobecně známé fakty, ale proč, když jsou tedy tak všeobecně známé, se to již dávno nevyřešilo? Proč jsme tedy nezískali poučení z historie a dnes nejsme již na úplně jiné myšlenkové úrovni?
Z toho vyplývá, že ani tento argument nehovoří ve prospěch o předávání a učení se válečné historie. Dovoluji si tvrdit, že memorování dějepisných vědomostí je nesmyslné. Dokážu pochopit, že to někoho jako předmět učení baví. Ráda bych se k tomu stavěla objektivně. Ale musím přiznat, že mi to nejde. Z informací, které se totiž dozvídám, má přílišné šťourání se v minulosti spíše negativní dopady. Jaké?
Tak například sám fakt, že stále řešíme to, co bylo a o skutečně důležité přítomnosti nemáme ani ponětí. Memorujeme různá data (bitva na Bílé hoře 8. listopadu 1620) a nevíme, kdy má náš kamarád narozeniny (skutečný příběh). Pamatujeme si, kdo se zúčastnil (česká stavovská armáda a armáda císaře Svaté říše Římské) a nevíme, co se děje dnes.

To, že se zabýváme tak negativními věcmi také způsobuje, že máme zhoršenou náladu (tedy aspoň u mě to tak funguje a vím i o dalších lidech). Krom toho bychom se místo toho mohli věnovat skutečně důležitým věcem, například jít někomu pomoci. Místo toho, abychom se dohadovali, kdy se co stalo a kolik od toho uplynulo let, bychom se mohli zabývat aktuálními situacemi, které by stály za povšimnutí. Exitují také mnohem důležitější, praktické předměty, které by stály za pozornost a za naučení, protože je obrovská šance, že jejich uplatnění bychom v životě hodně potřebovali. Historií, zejména válečnou, jen ztrácíme čas a dobrou náladu.
Nejhorší na tom je, že to, čím se zabýváme, vytváříme. Takže pokud se stále zabýváme negativními válkami, pořád se o nich učíme a zjišťujeme další podrobnosti, budou se stále dít a ničemu tím nepředcházíme.

Uznávám, že historie literatury nebo výtvarné výchovy může být zajímavá. Její dopad je ale zřejmý až do dnešní doby (knihy, obrazy), proto je zajímavé se tím zabývat. Nikdo již ale dnes neví, jaký byl ten a ten konkrétní spisovatel či malíř a co myslel tím a tím dílem. Dohadovat se o tom je podle mě zbytečné. Ano, uznávám, že by lidé měli vědět, co se zhruba stalo, v kostce, bez zbytečných hrůzných detailů. Možná by stačilo říci- ano, děly se tyto situace, byly tu takoví a takoví nemocní lidé, co způsobili ostatním utrpení. A my se teď pojďme učit, jak spolu vycházet, jak chránit přírodu, jak být empatický a naslouchavý a jak být tolerantní, aby se už nic takového nestalo.

Vím, že je to poněkud utopická představa. Ale přesto mi její napsání přišlo smysluplnější než memorování poznatků válečné historie.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář