Jdi na obsah Jdi na menu
 


Důležitost autenticity v našem životě

Dnes bych se chtěla pozastavit nad tím, jak je důležité přijímat nejen okolí, ale také sami sebe ve své pravé, autentické podstatě. Do jisté míry je obvyklé, že člověk v sobě potlačuje tendence, které jsou mu přirozené. Toto potlačování je dáno již výchovou, protože většina z nás vyrůstala v ještě ne dostatečně vědomě žijících rodinách, v nichž nám nebylo dovoleno projevovat se ve své autenticitě. Pokud jsme si například chtěli nahlas zpívat, maminku zrovna bolela hlava a tak nám to pro tu chvíli zakázala. Pokud jsme neposlechli, byli jsme ti zlí a špatní, a o tento pocit žádný z nás nestojí. Spolužáci nám zase dávali najevo, že pokud nebudeme nosit to a ono a vlastnit to a to, nepřijmou nás mezi sebe anebo nás dokonce budou šikanovat. Naučili jsme se poslouchat ostatní a plnit jejich požadavky, které na nás kladou, aniž bychom se nad nimi kolikrát více zamýšleli. V touze po tom vyhovět a zasloužit si za to ocenění a hlavně lásku jsme se stali někým jiným, než jsme. Někým, kdo potlačuje svou přirozenost, někým, kdo neumí odmítat, co nechce, někým, kdo neumí přijímat, co chce, kdo se snaží vyhovět a zapadnout do proudu. Je to však přirozený proces, který zažije snad každý člověk a není nutné to okolí nijak zazlívat. Museli jsme si to prožít, abychom v životě opět dokázali nalézt cestu sami k sobě a znovu v sobě autenticitu probudit. Někdy nám k tomu mohou pomoci domácí mazlíčci, kteří nás vidí jako dokonalé bytosti, může se stát, že nám k tomu dopomohou materiální úspěchy, někdy si přečteme myšlenku, která v nás zarezonuje a tento pocit v nás probudí. Většinou nám však tento prožitek zprostředkuje ta stejná rasa, která v nás toto vědomí původně potlačila- lidé. Někteří z nás mohou mít v životě to obrovské štěstí, že potkají někoho, kdo už bezpodmínečně milovat umí a když se na nás dívá těmato milujícíma očima, dovolíme si být naprosto sami sebou, protože víme, že on nás takové naprosto přijme. A za to přijetí pocítíme tak velký vděk, že svou autenticitu nasměrujeme tím nejvíce pozitivním směrem. Může se totiž zdát, že projevit se autenticky, tedy i své nejhorší stránky, před někým, kdo nás plně přijímá, je vlastně alibi pro to, být k tomuto člověku zlí a dělat věci, které mu vadí. Vždyť on je přijme, takže mu klidně můžeme být nevěrní, protože on nás přece miluje bezpodmínečně, můžeme si na něm vylívat zlost, on to přece snese, můžeme mu nadávat a snažit se ho měnit, protože on je tu ten nedokonalý, ne my. Opak je ovšem pravdou. Pokud jsme dostatečně uvědomělé bytosti a zaznamenáme, že se na nás někdo dívá očima bezpodmínečné lásky, úplně ztratíme potřebu projevovat se vůči němu jakkoli zle. Ten pocit, který tímto získáme, je totiž tak nádherný, že automaticky vzniká blok ublížit člověku, který nám ho zprostředkoval. Bezpodmínečná láska maže všechny chyby na druhých nejen v očích milujícího, ale prakticky i v chování takto milovaného. Přijmout tyto chyby na druhém je pomůže eliminovat, zamilovat si tyto chyby je vymaže úplně. Vzpomínám si na jeden okamžik, který jsem prožila se svým bývalým partnerem a který ve mně toto poznání nastartoval. Šli jsme zrovna spolu na procházku a já, velmi autenticky a tak, jak je to pro mě přirozené, jsem hodně nahlas, jako by byl „celý svět jeviště“ (jak jednou expartner trefně poznamenal) vyprávěla nějakou historku. Nerozpakovala jsem se, a protože jsem byla v ráži, byla jsem i docela sprostá. Když jsem pak velmi nevybíravě ohodnotila osobu, která v historce hrála roli, kolemjdoucí maminka s miminkem v kočárku se na mě velmi pohoršeně  podívala, ačkoli jí mohla být naše konverzace úplně jedno a její dítě žádnou z oněch sprosťáren ještě absolutně nemohlo pochytit. Oba, já i expartner, jsme si jejího odsuzujícího výrazu všimli a já chtěla pokračovat ve svém vyprávění, ale on se zastavil naproti mně, podíval se na mě „tím“ pohledem, a když jsem se zeptala, co je, řekl, že mě moc miluje a políbil mě. Je to jeden z mých nejhezčích zážitků, které mi mohl nějaký člověk zprostředkovat, protože jsem díky nim zažila pocit úplného přijetí. Na závěr bych chtěla dodat, že za tento zážitek moc děkuji. A pokud se vám dosud nepodařilo najít člověka, který by vám tento pocit dokázal plně zprostředkovat, ona sebeláska taky není k zahození. Vlastně je mnohem lepší nejprve plně přijmout sami sebe a milovat se ve své autenticitě, a poté jste plně schopni přijímat i okolí. A to vám potom tento pocit oplatí. Ať už tomu teď věříte, nebo ne.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář