Jdi na obsah Jdi na menu
 


1. 6. 2018

Jak se vyrovnat s rozchodem

Tento článek pramení z mé aktuální touhy vypsat se z pocitů a myšlenek, které mě v poslední době neustále provázejí na každém kroku. Je to proto, že se mi konečně podařilo nalézt odpověď na otázku, položenou v názvu, na ono „Jak?“. Sama jsem se samozřejmě nacházela v tom myslím dost typickém porozchodovém stavu, provázeném depresemi, nechutí vstát ráno z postele, steskem, žárlivostí na novou partnerku i na všechny lidi, kteří mají tu možnost být s mým expartnerem v kontaktu, střídáním obrovské lásky a nenávisti, namířené k němu, pocity beznaděje, že už nikdy nemůžu potkat někoho lepšího, pocity vlastní méněcennosti až sebenenávisti za to, že jsem to k tomu rozchodu svým chováním nechala dojít a tak bych mohla ještě dlouho a dlouho pokračovat. To vše se samozřejmě střídalo ve fázích, jak už tomu tak bývá, a tak přicházely snesitelnější dny, kdy jsem byla schopná alespoň na chvíli myslet na jiné věci. Období od července 2017 až do března 2018 pro mě bylo proto velmi krušným, spoustu věcí jsem musela odložit, neboť jsem nebyla schopná je vykonávat, často jsem pouze tzv. „jela na autopilota“ a máloco mě dokázalo skutečně potěšit, abych na chvíli pookřála. Pokud přišly v prvních měsících po rozchodu některé z oněch světlejších dnů, byla jsem alespoň schopná vyhledávat různé návody na to, jak se s rozchodem vyrovnat a co dělat v případě této neschopnosti. Ačkoli jsem jich přečetla skutečně spoustu, byly povětšinou velmi podobné, ne-li totožné. Musíte se rozptýlit, udělejte si radost, nenavazujte nové vztahy z trucu nebo proto, abyste na partnera zapomněli, odpusťte mu, partnera nekontaktujte, nepijte a jinak se neničte, najděte si nový koníček, dostaňte se z emoční závislosti (ale, sakra, jak?), nemluvte s vaší imaginární představou partnera, neživte v sobě vzpomínkový optimismus, reflektujte, co jste udělali špatně a poučte se z chyb... Krásné představy, ovšem realizovat je v prvních fázích vztahu skutečně těžké, ne-li nemožné. Minimálně na světě existují lidé (a já patřím rozhodně mezi ně), kterým ani jedna z těchto věcí nejen z počátku, ale i hodně dlouho poté nešla do života implementovat. Jediná věc, kterou jsem skutečně neudělala, byla snaha kontaktovat bývalého partnera. Tu jsem nikdy neměla, neboť jedna z mých silných vlastností je nechuť dělat jakékoli první kroky. Do velké míry to souvisí s egem a strachem z odmítnutí, který by ještě posílil mé už tak v té době nízké sebevědomí. Krom toho, už jsem se mu ve fázi rozcházení nabrečela na rameni dost. A tak jsem prožívala tyto stavy, dělala většinu těchto nedoporučovaných, ne-li zakazovaných věcí a dostávala se do ještě hlubší a hlubší deprese, která mi postupně znemožňovala jakoukoli činnost. Chtěla bych ale říct, že z mého dnešního, už značně vyrovnaného pohledu si ani jedno nevyčítám. Protože v tu chvíli jsem jednala tak, jak jsem uznala za vhodné a zkrátka to nešlo jinak. Například neschopnost odpustit bývalému partnerovi, ačkoli udělal jen to, že se se mnou rozešel, něco, co objektivně nemůžete mít nikomu za zlé (zvlášť, když víte, že jste za to do jisté míry mohli, neboť jste ho k tomu dohnali svým chováním), protože ten člověk má absolutní právo vybrat si, s kým chce vlastně být, jsem ventilovala obrovskou, iracionální nenávistí k němu, kterou jsem do značné míry projevovala i na venek. Mé okolí se tak například dozvídalo, že chci, abych chcípnul, aby ten zkurvený zmrd zdechnul, protože mě opustil a tím mě hrozně moc zranil a ublížil mi. Taky jsem nebyla schopná se nijak rozptýlit, tak jsem radši nedělala nic, nenašla jsem si dlouho žádný nový koníček, scházela se s jinými muži, abych aspoň na chvíli zapomněla (ačkoli mi vždy jen ukázali, že na mého expartnera prostě „nemají“), pila jsem dost a dost, kouřila, vzpomínala na všechno hezké s ním a tím se bičovala a nadávala sobě za to, že jsem to nechala zajít až k rozchodu. Hodně jsem se ničila. Ale víte co? Je to jedno. Mně nešlo řídit se těmito návody, protože to většinou nejde. Můžete být z podstaty racionálním člověkem, ale pokud zažíváte velkou bolest, dovolte si být nedokonalí a dělat všechny věci, které se sice nedoporučují, ale zkrátka nemůžete jinak. Nelze se nutit dělat opak a zpětně se za to perzekvovat vám taky nepomůže. Domnívám se, že skutečnost, že si tyto návody byly povětšinou velmi podobné a obsahovaly mnoho stejných bodů, znamená, že opuštěný člověk má tyto tendence v sobě zakódované a proto, pokud není schopen se jim postavit, má je plně prožít. Jsou to do jisté míry přirozené tendence, a pokud jim člověk klade odpor, zhorší situaci mnohem více, než když se jim plně poddá. Proto, pokud cítíte, že máte v tomto stavu něco udělat, nebraňte se tomu. Zkušenost, kterou vám to přinese, v budoucnu plně oceníte. Neklaďte emocím odpor a ony samy odplují a ve vás se nastolí kýžený klid a vyrovnanost. Pro mě toto období představuje velkou zkušenost, která mi pomohla dostat se do dnešního stavu, za který cítím hlubokou vděčnost a který mi dost usnadňuje můj současný život. Takový život, který bych bez této zkušenosti nikdy nemohla mít. A který je lepší, než kdy byl. Tou nejdůležitější věcí, kterou jsem tímto tvrdým procesem získala, je vědomí vlastní celistvosti, vědomí toho, že má osobnost je komplexní. Vím, že v sobě mám spoustu temných stínů, které tímto vypluly na povrch, že umím hodně nenávidět, že se umím vztekat a ubližovat nejen okolí, ale i sobě, zároveň že to však umím stejně, jako být hodná a empatická, pomáhající, že stejně jako nenávidět umím i hluboce milovat, a to i sebe. A toto sebepoznání a schopnost odpustit si, že jsem jednala tak, jak jsem popsala výše, otočilo můj současný život o sto osmdesát stupňů. Přijala jsem sama sebe ve své celistvosti a to je pocit k nezaplacení. 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář