Jdi na obsah Jdi na menu
 


17. 7. 2016

Kdo/co tvoří realitu? I. Tajemství si mohli nechat pro sebe :)

tajemstvi-the-secret-680x400.jpg

Názor, reflektován v tomto článku, vychází z mé vlastní osobní zkušenosti a není primárně podmíněn žádným existujícím „duchovním“, alternativním smýšlením.

Zde na blogu se v několika článcích zabývám úskalími, jež může poznávání duchovních směrů a alternativních principů přinášet. Upozorňuji na informace, o kterých je třeba pochybovat a celkově se snažím vnášet nové náhledy a poznání na tyto alternativní cesty.

V dnešní době je velmi populární zabývat se některým z alternativních směrů, preferovat nějakou životní filosofii a kráčet po duchovní cestě za poznáním. Tato vzletná slova však ve skutečnosti implikují, že je na sobě nutné pracovat, abychom se stali uvědomělou duchovní bytostí, abychom eliminovali či se úplně zbavili našich starých traumat, nebo abychom měli konečně vše, po čem toužíme a žili šťastný a dokonalý život. Příběhy různých duchovních guruů, kteří svého vysněného štěstí dosáhli, se na nás valí ze všech stran, s častými nabídkami, že nám se získáním našeho štěstí pomohou, pokud navštívíme jejich seminář/začneme praktikovat jejich oblíbené učení atd.

Pro rozvoj této skutečnosti napomáhá dnešní uspěchaná doba, plná stresu a materialismu (je to už trochu floskule, ale nevím, jak to lépe vyjádřit).  Domnívám se, že za dnešním boomem veškerého (soudobého) alternativna , které na nás dýchá z knihkupectví, filmů a internetových stránek stojí nedávná historie, zhruba padesátá léta minulého století, kdy se rozšířily myšlenky tzv. Nejneobyčejnějšího tajemství od Earla Nightingalea, z něhož se prý vyvinul celý kult seberozvoje. Je jím mimo jiné inspirováno Tajemství od Rhondy Byrne. Od toho byl již krůček k masovému natáčení filmů, psaní knih a zakládání webů s touto tematikou. Také k nám pronikla různá učení z jiných koutů světa i dávných kultur.

Já bych v tomto článku chtěla mluvit právě o Tajemství, neboť  to byl první alternativní směr smýšlení, se kterým jsem se setkala již jako malá, asi dvanáctiletá holka a dodnes se s ním vlastně setkávám (v různých dalších, zejména knižních publikacích, které jej v podstatě neustále parafrázují). Nebudu zde vysvětlovat celou jeho podstatu, protože předpokládám, že je to hodně známá věc. Nebudu ani kritizovat filmové zpracování, které svou koncepcí připomíná laciný teleshopping. Chtěla bych ovšem výrazně polemizovat s jeho dle mě hlavní myšlenkou, tj. že člověk si tvoří svou vlastní realitu svým smýšlením, a že pokud se bude zaobírat pozitivními afirmacemi a celkově pozitivně myslet, realita, ve které žije, se promění, a člověk pak může dosáhnout všeho, co si bude přát.  Toto zjištění ve mně utkvělo, aby pak později v mém patnáctiletém já probudilo neochvějnou víru, že konečně začnu svůj sebeléčebný proces, a také že konečně vyřeším svůj problém se sebeláskou (nebo spíš se sebenenávistí, abych byla přesná J). Několikaletou prací s tímto fenoménem (jímž dozajista Tajemství a jemu podobné koncepty jsou) a prací na sobě (k čemuž se samozřejmě přidružila také snaha o zdravý životní styl, péče o sebe, pozitivní myšlení, snaha o lepší emoční naladění, meditace, to vše spolu s afirmacemi týkajícími se sebelásky a afirmacemi o uzdravení-  a naštěstí, nebo naneštěstí? prokládané četbou dalších a dalších „duchovních“ knih a praktikování návodů z nich) jsem tehdy asi po třech letech snažení...Tamtadadá! Nedosáhla ničeho.

Jak jsem se cítila? Byla jsem samozřejmě zklamaná. Ale co hůř, má sebenenávist dostoupila vrcholu.  Pokud si tvořím svou vlastní realitu svým myšlením, pokud to, co vysílám do Vesmíru, se ke mně vrací…Tak to jsem asi tak strašně neschopný a nedokonalý člověk, že by druhého takového těžko hledal. Ano. Tyto a další myšlenky ke mně po letech úporného snažení  přicházely a já byla čím dál zoufalejší. Má vleklá snaha mě vyčerpávala a co víc, empatický čtenář si dovede představit, jak jsem byla asi vevnitř naprosto zmatená léty nalhávání si lží, (Mám se ráda, Mám se ráda, Jsem zdravá, Jsem zdravá, Jsem šťastná, Jsem v pořádku…), které se nikdy neobrátily v realitu.

Abych nezmiňovala jenom Tajemství, zkoušela jsem se samozřejmě inspirovat dalšími alternativními koncepty, některými dokonce s poměrným úspěchem (z těchto můžu jmenovat Čtyři dohody a Pátou, které mě velmi baví hlavně v podání Jaroslava Duška, i když jsem četla i knihu Dona Miguela Ruize,- toto učení je pro mě dodnes velmi inspirativní, také mám ráda knihy Eckharta Tolla, romány Richarda Bacha, Celestýnské proroctví Jamese Redfielda a některé další), ale zjistila jsem, že si mnohé publikace a koncepce někdy výrazně protiřečí (např. nech všechno plynout vs. měj jasný cíl) a některé obsahují i dost velké nesmysly (viz článek Některé názory v alternativních vodách, o kterých je třeba pochybovat). A některé jsou už svým pojetím nesmysly samy o sobě (zvlášť tehdy, když slepě propagují svůj obsah či myšlenku).

Domnívám se však, že žádný z nich nedokáže napáchat tak otřesné škody na člověku, který bojuje se sebeláskou, jako právě Tajemství, respektive koncept, že si sám tvoříš svou realitu svým smýšlením. A protože znám skutečně velkou spoustu lidí, jež se sebeláskou bojuje (a mnohé nemoci jsou zapříčiněné právě jejím nedostatkem) a která se snaží na sobě pracovat a naučit se mít ráda, právě jim je věnován tento článek a ty, co budou postupně nadcházet. Protože bych byla opravdu ráda, kdybych někomu dopomohla si uvědomit věc, která ke mně přišla vcelku zčista jasna sama od sebe a která mi přinesla obrovskou, okamžitou úlevu. A to je, že některé události se v našem životě objektivně dějí. A to, jak na ně ve svých myšlenkách nahlížíme, teprve vytváří naši realitu. Život je tvořen zevnitř ven a ne naopak. V praxi to znamená, že svět vnímáme skrze naše myšlenky. Může se např. stát, že budeme potkávat lidi, kteří jsou na nás výrazně nepříjemní. To je objektivní fakt. A teď je na nás, co si o tom vlastně myslíme. Pokud si řekneme:  „Bože, to je hrůza, proč musím pořád potkávat takové blbce? To je za trest!“ a říkáme si to pořád, setrváváme v realitě, ve které potkáváme samé blbce, dokud se objektivně nestane něco jiného (což nemusí nastat, je to vtipné, ale je to tak). Nebo si můžeme říct: „Ano, potkal/a jsem debila! Tak se budu chvilku vztekat a pak začnu myslet na něco jiného, třeba i příjemnějšího.“   Ve které z těchto dvou realit se setkáváme s nepříjemnými lidmi? A protože minulost neexistuje a myšlenka je jen krátký proces v naší hlavě, je velmi jednoduché špatnou vyměnit za lepší.

A tehdy si nebudu nic nalhávat? A co když jsem zkrátka takový- pesimista a nic s tím neudělám? A co když mám trauma z minulosti, na kterém se snažím pracovat, a které mě dodnes ovlivňuje? Jak se ho zbavit?

Tyto a další otázky rozvedu v pokračování série těchto článků. 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář