Jdi na obsah Jdi na menu
 


O (ne)důležitosti slov jako nástroji tvorby a o tom, kým jsme

Jako snad každý člověk, který se nějakým způsobem zabývá seberozvojem a tím, jak a kam se ubírá jeho život, jsem se i já zabývala a stále zabývám nástroji tvorby skutečnosti, po které toužím a kterou bych chtěla prožívat. O tomto tématu bylo napsáno nespočet knih, populárním Tajemstvím počínaje, podobně aktuálně (pravděpodobně) populárním1 Zbavte se zvyku být sami sebou (Joe Dispenza) konče. Mezi tím jsou kvanta dalších publikací, které více či méně reflektují téma, jak zlepšit/změnit svůj život. Každý autor, píšící na toto téma, má své recepty, jak změny a zlepšení dosáhnout, popisuje různé cesty, jak dojít tam, kam si přejeme, často reflektuje, že je velmi důležitá cesta samotná, nikoli cíl a podobná (dnes již možná přežitá, i když rozhodně platná) moudra.

Já bych se dneska chtěla zabývat slovy, jejich sílou, která se může na změně života výrazně podílet, a která také může vytvořit mnoho konstruktivního i destruktivního. Jak je důležité správně formulovat vyjádření, komunikovat na vědomé úrovni a konečně i to, jak je prospěšné a klíčové setrvávat v tichu.

Slova jako nástroj tvorby

Slova bychom mohli definovat jako vyjádřené a sdělené myšlenky a představy, které nám v různých kontextech defilují v mozku. Jak se uvádí např. v Tajemství, vědomé prožívání a vyslovování našich představ nám může pomoci vytvořit lepší budoucnost a získat to, po čem toužíme. Pokud budeme jednat a přemýšlet tak, jako bychom chtěnou skutečnost již měli, ta dříve či později do našeho života skutečně vstoupí. Tato teorie je také podpořena např. kvantovou fyzikou. Já se domnívám, že toto vysvětlení je příliš složité a pro mnohé, kterým se tyto snahy neuskutečnily, také nepravdivé. Já bych pohlížela na slova, tedy vyřčené představy a myšlenky v mnohem elementárnějším smyslu. A to takovém, jak jej reflektuje např. kniha Čtyři dohody. Slova, respektive myšlenky, názory a představy jimi vyřčené, mohou výrazně ovlivnit náš život. Děje se to však mnohem jednodušeji, dennodenně a každému bez výjimky. Pro zjednodušení si představte, jak moc ovlivní vaši náladu, když vás zkritizuje či pochválí někdo, na jehož názoru vám velmi záleží. Buď danou skutečnost v případě kritiky přestanete dělat, či v ní budete pokračovat s daleko větší chutí, než před tím (v případě pochvaly). Vzpomeňte si, co s vámi dělá, když něco někomu řeknete vy, ať už kritiku či pochvalu. Nezapůsobíte jen na jeho aktuální stav, ale i na váš (pojme vás vztek, a nebo ve vás slova vyvolají naopak radost). Vzpomeňte si, jaké je, když někdo jen zmíní, bez úmyslu se vás jakkoli dotknout, nějakou skutečnost, ke které máte z vnitřních důvodů nějakou averzi. Vzpomeňte si, co dělají slova pod taktovkou někoho hodně mocného a zároveň hodně nemocného. Slova jsou nástrojem ovlivňování skutečnosti, z toho plynoucí manipulace s námi a tím pádem i se směrem našeho života.

Důležitost pregnantního vyjadřování

Z tohoto důvodu si myslím, že by se se slovy mělo preventivně zacházet velmi opatrně. Mělo by se dbát na jejich konotace a užití v tom nejvíce vyhovujícím kontextu, důležité je dle mého názoru orientovat naši slovní zásobu na používání sloves, nikoli podstatných jmen, neboť zpředmětňování dává velký prostor ke škatulkování. Z posledního zmíněného bodu plyne také skutečnost, že je velmi důležité nevyjadřovat se o lidech, na kterých nám záleží a které chceme upozornit na nevhodné a pro nás bolestné chování, zmíněnými předmětnými škatulkami. Zde si dovolím uvést trochu konkrétnější příklad- když totiž například řekněme člověku, „Ty jsi žárlivec“, zasazujeme jej do nějakého úzu povahové vlastnosti, ze které on pak ztrácí motivaci uniknout. Předmětnost a rigidita tohoto vyjádření, toto „odsouzení“ jej i podvědomě nutí potvrzovat nám naši představu o něm, kterou jsme zhmotnili tím, že jsme ji tomu člověku řekli. Ztotožněním daného člověka s touto (nepěknou) skutečností vytváříme definici o něm, která jej na vědomé úrovni bude velmi bolet, může ztratit motivaci změnit váš názor, na nevědomé úrovni se existuje riziko, že se s tím tento člověk ztotožní, tedy uvěří,  že takový skutečně JE ON ve své PODSTATĚ  a tak vám nevědomě dál potvrzovat tento váš názor. Tomuto všemu se lze velmi elegantně vyhnout tím, že budeme tíhnout k pregnantním formulacím. Pokud chceme druhého člověka upozornit na jeho pro nás nevyhovující chování2, řekněme raději: „Není mi příjemné, že na mě momentálně žárlíš. Nemyslím, že bych ti k tomu dával dobrý důvod, pokud se však cítíš k žárlivosti oprávněn, respektuji to a můžeme si o tom promluvit.“  Užití devíti jednoduchých sloves, a jak to naprosto změní sémantiku! Najednou je zde přítomno pochopení situace, aktuálnost situace, vyjádření pocitů, prostor pro vyjádření pocitů druhého a z toho plynoucí PROSTOR PRO ZMĚNU, samozřejmě k lepšímu. Další vhodné příklady tohoto jednání by byly například: „Ty jsi blbec“ x „Podle mě momentálně říkáš věci, které mi jsou nějakým způsobem proti srsti“, „Proč jsi pořád tak naštvaný?!“ x „Zdá se mi, že nejsi ve své kůži. Trápí tě něco? Jak ti mohu pomoci?“ atd., atd. Tyto formulace slouží k vědomé komunikaci, kdy dva (či více) lidé nemají záměr si ubližovat, naopak chtějí budovat vztah na pevných základech. Nemají záměr krást si vzájemně energii tím, že se budou navzájem ztotožňovat s rigidními škatulkami, naopak dávají si prostor pro změnu toho, co jim na sobě nevyhovuje. Vím, že někdy nás ovlivňují emoce, a tak nejsme schopní dojít k tak empatické formulaci. Uvědomování si její důležitosti a vědomá snaha o její použití nás však povede ke zdravějším vztahům. Toto samozřejmě neplatí jen ve vztazích, je důležité ani sebe neškatulkovat a tím si neubližovat, je důležité se nesoudit (neboť nemáme rádi, když nás soudí druzí, ale sami sebe často soudíme), je důležité užívat slova jako vyjádření sebelásky. Z toho plyne, že si například neřekneme: „Já jsem ale tlusťoch, no to je hnus!“, ale promluvíme k sobě s pochopením: „Ano, momentálně mám nadváhu, co však můžu udělat pro to, abych tuto skutečnost změnil?“ apod.  Jak už jsem uvedla, přesné vyjadřování nám může být velmi nápomocno k zlepšení celého našeho života.

Setrvání v tichu

Poslední bod, kterým se chci zabývat, je právě setrvání v tichu. Co to znamená? Pokud se odprostíme od všech myšlenek, představ a jejich následného vyjadřování slovy, můžeme pochopit, kým skutečně jsme. Je důležité uvědomit si, že my nejsme ty škatulky, které o nás denně vytváří okolní lidé i my sami, neboť v každém okamžiku máme prostor změnit tyto (domnělé) skutečnosti, nedefinují nás však ani emoce, které v nás toto vyvolává (a to ani ty kladné). Naše podstata je mnohem trvalejšího rázu než něco, co se může během vteřiny proměnit. Když si pro zjednodušení představíme, že jsme nějaká živoucí esence, tak nás přece nemůže definovat vyřčená škatulka, protože ta je příliš rigidní, nemůže nás však definovat ani chvilková emoce, neboť ta je příliš prchavá (a proměnlivá). Toto zmiňuji hlavně z toho důvodu, že ve zmíněné knize Zbavte se zvyku být sami sebou se uvádí, že nás definuje naše prožívání a emoce, že my jsme tím prožíváním. Myslím, že je to velká dezinformace, možná za ni nemůže autor, ale je to vina překladu, nevím, každopádně pokud vás toto zajímá, V kapitole Střední věk: Strategie, jak nechat pochované pocity v hrobě, si můžete přečíst, jak to rozhodně nefunguje. Emoce jsou naším aktuálním projevem. Nejsou ale námi, tedy tím, co projevuje. Pokud necháme myšlenky, představy a jejich vyjadřování odejít, můžeme naplno prožít svoji podstatu. I na to, čím jsme, se dá pouze poukázat, a to sice za pomocí podstatného jména, které bylo ale původně slovesem, a to „bytí“ (v tomto směru se mi mnohem víc líbí anglické being, protože mu zůstává ten příznačný pohyb). Má podstata, to je Žiji, Dýchám, Pulzuji Ve Smíru, odosobněn od škatulek, emocí, myšlenek, představ a pokusů o jejich vyjadřování.  To je setrvávání v tichu, které svou hloubkou naplňuje moji formu.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář