Jdi na obsah Jdi na menu
 


16. 7. 2016

O důležitosti spontaneity v našem životě

Nenucenost, přirozenost, bezprostřednost. Tato tři slova nejsou úplnými synonymy, zajímavé na jejich seskupení ovšem je, že svými jemnými významovými odchylkami tvoří téměř dokonalou definici SPONTANEITY. Tu opět můžeme významově strukturovat, podívat se na její uvedené podvýznamy a zapřemýšlet nad tím, do jaké míry se ve své podstatě objevují v našich životech. Vzhledem k tomu, že do této své úvahy opět nebudu zahrnovat nic, co by se mě nějakým způsobem nedotýkalo, na sdělení tohoto článku můžeš, čtenáři, implicitně spolupracovat také. A to tím, že si do něj dosadíš vlastní zkušenosti s praktickým naplněním tohoto pojmu. Tento článek se mi svým zněním hodí také do tématu týdne, chtěla jsem jej napsat později, ale když jsem uviděla název tématu "zamknuté dveře", nedalo mi to, abych jej v článku také nereflektovala. Lidé, které jsem v životě potkala a kteří z nějakého důvodu nebyli schopni naplno projevit svoji přirozenou stránku osobnosti, mi přišli jako žijící právě za zamčenými dveřmi, kterými nemůže proniknout nic z jejich nenucenosti, bezprostřednosti a přirozenosti. Ze strachu, že by mohli zažít pocit trapnosti, jsou ovládáni svými rozpaky, které jim nedovolují svobodně se projevit. O sobě mohu s jistotou prohlásit, že mé chování je velmi přirozené a bezprostřední. Pokud něco cítím, nebojím se to dát najevo. Souvisí to i s projevováním jakéhosi "vnitřního dítěte", které je podle mě přítomno v každém z nás a které si v některých chvílích velmi touží znovu hrát. Pokud je ale pohřbené pod nánosem povinností, pocitů trapnosti či jiných stresových situací, přestane se projevovat a nám pak chybí kus důležité stránky osobnosti. Dovolím si tvrdit, že to je jeden z důvodů, proč se někteří lidé v mém okolí cítí stále neúplní. Neboť žijí za zamčenými dveřmi, které jim brání projevit některý z rysů spontaneity. Neschopnost projevit naplno svou přirozenost, chovat se nenuceně a bezprostředně velmi souvisí s vnějšími podmínkami, které jsme si sami vzájemně nastolili. Například pocit trapnosti nutně nemůže existovat, pokud nemáme nikoho, před kým bychom se (podle nás) měli cítit trapně. Protože se ovšem nemůžeme ubránit souzení sebe, všech a všeho okolo, nutně předpokládáme, že to tak děláme všichni. Pokud mám touhu přirozeně se projevit, ale samotnému mi to připadá trapné, předpokládám, že to bude připadat trapné i ostatním lidem. A těm to trapné většinou skutečně připadá, protože reagují na naše vytváření reality. My si nedovolujeme svobodně se projevit, ostatní nám nedovolují svobodně se projevit (a sobě to nedovolují většinou také) a tím vytváříme začarovaný kruh, ze kterého není snadné vystoupit. Souvisí to také s tím, že často potřebujeme něco plánovat a poté to podle toho plánu dodržovat. Ráno vstanu v šest hodin! Nasnídám se! Přečtu si ty a ty materiály, abych měl vědomosti tam a tam! V osm nasednu do auta/trolejbusu/tramvaje/vlaku! V osm třicet musím být tam a tam! Tam musím stihnout udělat to, to a to a to! Pak musím nakoupit! Do knihovny! Zpět do auta,/ na trolejbus/tramvaj/vlak! Domů! Najíst! Uklidit! Učit/připravovat se na zítřek! Blá blá blá. Tady už z principu není prostor pro žádnou spontaneitu, přirozenost a nenucenost. Pokud máme nalajnováno, že něco musíme, tak už pak nesmíme to ostatní. Škoda ovšem, že "to ostatní" je většinou to, co bychom skutečně dělat chtěli. A teď příklad ze života. Byla jsem v čajovně a chtěla jsem si chvilku zahrát na flétnu. Hned dodávám, že si velmi dobře uvědomuji, že by to mohlo někomu vadit (setkávám se se spoustou různých mrzoutů). Hrála jsem však potichu, hezky jsem si improvizovala, no a taky v té čajovně vlastně až na obsluhu a jednoho zákazníka nikdo nebyl, to je na tom to nejlepší. Já však měla chuť hrát, projevit nějaký momentální kreativní impuls, někoho z nich možná inspirovat... Ne, nedošlo k tomu. Za chvíli přišla slečna z obsluhy, abych přestala, že je to rušivé. Nutno podotknout, že to neřekla nijak zle, v jejím tónu hlasu byla však slyšitelná jistá nadřazenost- jako by to musela vysvětlit úplnému blbečku. Jak bych ve stejné situaci reagovala já? Upřímně? Nechala bych toho člověka, aby si sjednal plnou pozornost zákazníků a něco zahrál, vážně. Byla bych tak nadšená, že někdo bezprostředně projevuje svoji přirozenost a kreativitu bez nesmyslných strachů (a tím tak vlastně plně koresponduje s mými přesvědčeními), že bych mu dala prostor někoho tímto chováním ispirovat. Pokud by to mělo někoho rušit, jednoduše řečeno to není člověk, který s tímto přesvědčením rezonuje a jako takový by měl svobodnou volbu odejít. Neříkám, že bych tam toho kreativce nechala hodiny koncertovat, ale byla bych hluboce vděčná za takové setkání. Představuji si, že by takto mohly probíhat všechny různé semináře- lidé by přišli a něco spontánně řekli či udělali, někdo jiný by s tím zarezonoval a inspirován touto zkušeností by zase předal část své přirozenosti někomu dalšímu. Mohly by tak probíhat všechny hudební koncerty nebo divadla- místo toho, abychom jako diváci bezduše (bez duše) seděli a dívali se, mohli bychom se zapojit přímo do konstituování daného představení. Mohli bychom utvářet druhé hlasy, doprovázet na jednoduché nástroje, nově vypointovat hru... Vytvářet zkrátka kreativní prostor. To je také důvod, proč jsem na začátku psala, že z tohoto začarovaného kruhu není snadné vystoupit. Není to snadné, je to však rozhodně možné. Tím, že my sami budeme spontánně a nenuceně vyjadřovat svou přirozenost, možná inspirujeme někoho dalšího, aby jednal podobně. Tím, že si uvědomíme svoji "malost" a to, že asi těžko můžeme být jakkoli trapní, když jsme jako malá částečka ve vesmíru trapní už sami o sobě (J. Dušek) , a zároveň svoji velkou důležitost v tom, že si navzájem můžeme předávat mnoho inspirace (má momentální vize :D) , můžeme krůček po krůčku dosáhnout toho, že se spontaneita stane přirozenou a chtěnou součástí našeho života. Definice spontaneity je strukturovaná a snad všeobsažná. Spontaneita sama o sobě by dle mě mohla tvořit jednu ze struktury definice slova svým významem a obsahem ještě důležitějšího. Spontaneita je klíč k těm zamčeným dveřím, za kterými se skrývá svoboda.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář